Martin Kebza, Geograf

Na akutní sucho jsem narazil už v roce 2014 v kurzu fyzické geografie, kde jsem náhodou sledoval průtoky řek a naměřené srážky v příslušných měřících stanicích. Dle dat tehdy pořádně nezapršelo několik měsíců. To byl moment, kdy mě začalo sucho znepokojovat. Tehdy jsem byl ale členem poměrně malé komunity lidí, kteří tento fenomén sledovali spíše v odborné rovině.

Mediální prostor ve větším měřítku si sucho vzalo až o několik let později, kdy mi u chalupy na Lounsku začal pravidelně vysychat potok, na což jsme si tam se sousedy snad i zvykli, jakkoli jsme tím byli zprvu znepokojeni. Lounsko patří už tak k nejsušším oblastem Česka. Více jsme to pocítili, když se vyhlašovala různá omezení pro spotřebu vody či zákazy rozdělávání ohňů. Osobně jsem to pocítil i na omezení činnosti v rámci svého koníčku, kterým je domovarnictví (domácí vaření piva). Nebyla voda, nebylo pivo. Dovedu si živě představit, že toto by mohlo potkat i komerční subjekty závislé na pitné vodě.

Za těch několik let mi také přibyly dvě děti, kterých se klimatické změny týkají stejně tak jako mě. Na pozadí prognóz hydrologů, že do roku 2030 bude vody málo a po roce 2030 už velmi málo, snad doufám v zázrak. Environmentální deprese je něco, co v rodinném kruhu ve vztahu k vyhlídkám také pociťuji. Tomu nepomáhá ani přístup vlády, která navrhuje tu betonové přehrady (o jejichž ekologickém přínosu nejsem přesvědčen, snad byl-li by výkon instalovaných elektráren nějak signifikantní a přesahující význam zatopené krajiny), tam se řeší vysušený mokřad pro potřeby pole, na kterém hospodaří podnik jednoho ze členů vlády. Těžko lze asi prosazovat citlivější zemědělskou výrobu, kde hned dva členové vlády profitují z pěstování zaměřeného na ekonomický zisk bez ohledu na ekologické dopady. Výhledům nepomáhá ani to, jak rychle postupuje celková inovace (a de-byrokratizace, pakliže o něčem takovém lze vůbec přemýšlet) státního aparátu.

Není to ale jen hrozba sucha, která nám visí před očima. Lidský podíl na klimatické změně se komplexně odvíjí od spotřební ekonomiky a toho, co se v takovém výrobním systému produkuje (ve smyslu materiálním). Ve velkém jde o zatížení plasty, mnohdy úplně zbytečně. Pochopitelně, některá odvětví jako automobilový průmysl nebo zčásti potravinářství se ale bez plastu do určité míry obejít nemohou. 

Osobně vnímám z pohledu životního prostředí jako přínosné i to, že v rodině nejíme maso a do velké míry omezujeme celkově živočišné produkty. Živočišná “výroba” se oproti rostlinné nejeví jako ekonomicky příliš efektivní a co se týče ekologie – všichni snad víme o docela vysoké produkci metanu krávami. 

V rodině se snažíme přispívat těmito malými dílky, používáme k přírodě šetrné čistící prostředky, máme šetrně fungující elektrospotřebiče, jezdíme hromadnou dopravou kde to jde a kde to nejde jezdíme hybridem, plastům se maximálně vyhýbáme a tak dále. O to více mrzí, když zaznamenáme poházený plastový odpad v přírodě, nebo když se nám známý pochlubí pětatřicetilitrovou spotřebou ve svém bavoráku. Svůj životní styl si ale držíme, abychom byli inspirací pro naše potomky, snad i pro jejich budoucí známé a kamarády.