Veronika Klementina Zemanová, studentka

Moje generace je generace strachu.

Sedíme s přáteli v kavárně a povídáme si o tom, jak asi bude vypadat naše budoucnost, Jenomže namísto sdílení radostných představ, vizí a vysněných povolání, sdílíme strach. Strach z toho, že nás možná žádná budoucnost nečeká, strach ze sucha a hladu, z povodní a požárů. Strach, že se na naši generaci zapomnělo.

Klimatická krize by měla být tématem číslo jedna, jenomže většinou se nedostane ani do poznámek pod čarou. Na místo v přírodě žijeme ve světě peněz, místo spolupráce soutěžíme o nejvyšší zisk. A frustrované hlasy studentů a vědců jako by nikdo nehodlal brát vážně. Aneb jak se říká, tahle země není pro mladý.

Lidé se mě často ptají, proč v 18 letech řeším otázky životního prostředí. Myslím si, že je to vlastně přirozené. Všichni z přírody vycházíme a jsme zároveň její součástí, je naším domovem. A přece je přirozené chtít svůj domov chránit. Ničení životního prostředí je navíc ústřední téma budoucnosti, mojí budoucnosti. A já ji nechci žít. Nehodlám se svými přáteli vyměnit radost a svobodu za uhlí, beznaděj a nespravedlnost.

Současně věřím v občanskou společnost. I Timothy Snyder ve své knize Tyranie říká: ”Přijmi odpovědnost za podobu světa.” Já sama se o to snažím nejméně tři roky, od změny ve školském systému, přes projekt Active citizens až po stávky za klima. Je tedy skutečně na čase, aby i Česká republika konečně přijala i svou odpovědnost, vůči svým občanům všech generací, vůči zemím globálního jihu i vůči Evropské unii. 

Často se totiž vede diskuze o tom, jak jsou důležité individuální změny a životní styl. Přitom se ale zapomíná na klíčovou roli státu jako takového. Na to, že většina našich emisí pochází z fosilního průmyslu, na to, že Česká republika neplní dostatečně rychle klimatické cíle nebo na neschopnost vlády přijmout historickou odpovědnost za vypuštěné skleníkové plyny. 

Scénáře možného vývoje klimatické krize jsou značně katastrofální a nedávají nám moc času nazbyt, respektive žádný. Klimatická žaloba tak dost možná představuje jediný nástroj, na který vláda bude slyšet.  

Svou roli tváře kampaně vnímám s velkou odpovědností. Nejen sama za sebe a za spolek Klimatická žaloba, ale zejména za mladou generaci, která by ve veřejném prostoru neměla být ignorována. Chci ukázat, že nám na naší budoucnosti skutečně záleží, na absurditu toho, že děti dělají práci dospělých a na to, že si nehodláme naše životy a práva nechat vytěžit a spálit. 

Možná to zní, že moje motivace pramení z pouhé frustrace a strachu. Není tomu tak, můj pohon pramení z víry v to, že lepší svět je možný a že stojí za to o něj bojovat. Věřím v organizovanou sílu lidí a ve spravedlnost více než v nekonečnou honbu za ziskem.  Bez poctivé klimatické politiky ale většinu příčin globálního oteplování nezastavíme, doufám že tedy soudní spor pomůže politickou stagnaci proměnit ve skutečnou akci.