Klimatické závazky ČR
Stát má povinnost chránit naše právo na příznivé životní prostředí.
Stát má povinnost chránit naše přírodní bohatství, včetně zdravých lesů,
půdy a ovzduší.Stát se zavázal snižovat emise skleníkových plynů mnohem rychleji, než jak činí dnes.
Stát se zavázal finančně přispět na globální snahy o zpomalení klimatické změny mnohem větší částkou, než kterou přispěl dosud.
Závazky
z naší Ústavy
V oblasti ochrany životního prostředí máme každý ústavou zaručená práva, včetně práva na příznivé životní prostředí a práva na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů (čl. 35 Listiny základních práv a svobod). Aarhuská úmluva, k níž se přidala v roce 2004 i Česká republika, prohlašuje, že dostatečná ochrana životního prostředí je naprosto nezbytná pro lidské štěstí a pokojné užívání základních lidských práv, včetně práva na život.
Nevídané extrémní změny počasí nebo stále častější vlny veder nepovažujeme za příznivé životní, resp. klimatické podmínky. Změna klimatu se začíná projevovat na zdraví (především starší) populace a ovlivňuje kvalitu života. Toto prostředí přitom stát svými politikami aktivně vytváří a porušuje tak naše základní práva.
Kromě respektování našich základních práv ukládá Ústava státu, aby dbal o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství (čl. 7 Ústavy). To znamená, že stát má povinnost chránit naše přírodní bohatství za všech okolností: ať už je původce rizika znám, nebo ne. Extenzivní zemědělství a neudržitelná těžba a pálení uhlí, vápence nebo dřeva nejen že obětují naše přírodní zdroje vznikající po miliony let na oltář rychlého zisku, ale hlavně nenávratně ničí celé ekosystémy a ročně produkují miliony tun oxidu uhličitého, nejdůležitějšího skleníkového plynu. Skleníkové plyny zvyšují průměrnou teplotu na zemském povrchu, který se tak stává více předmětem těžby než prostředím k životu. Aktivní podporou a tolerováním takového stavu stát porušuje svůj závazek z naší Ústavy.
Listina základních práv a svobod nadto ukládá všem vlastníkům (soukromým i veřejným), aby své vlastnictví, třeba pozemkové, nezneužívali v rozporu s právy druhých. Vlastnictví totiž zavazuje (čl. 11 Listiny). Je odpovědností státu, aby zajistil, že výkon vlastnického práva na jeho území bude v souladu s touto zásadou, a tím spíše tam, kde je vlastníkem sám stát.
Závazky
z mezinárodního práva
Mezinárodní dohody na ochranu klimatu
Česká republika je signatářem Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu a Pařížské dohody. Obě mezinárodní smlouvy jsou součástí právního řádu a mají přednost před českými zákony (čl. 10 Ústavy). Česká republika je jako subjekt mezinárodního práva povinna plnit své mezinárodní závazky, což potvrzuje i čl. 1 odst. 2 Ústavy.
Česká republika se v Paříži v roce 2015 zavázala přispět k udržení nárůstu průměrné globální teploty výrazně pod hranicí 2°C. Jako člen EU se přihlásila s ostatními členskými státy EU společně snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o nejméně 40 % ve srovnání s rokem 1990. Tomu ale současné české tempo vůbec neodpovídá. Naopak, mezi lety 2015 a 2017 se emise oxidu uhličitého podle údajů ČHMÚ zvýšily o 3,8 %. Svými slovy je vláda pro snižování emisí, svými činy však jde opačnou cestou a porušuje své mezinárodní závazky plynoucí z čl. 2 Rámcové úmluvy a čl. 3 Pařížské dohody.
Ze zásady mezinárodního práva „nikomu neškodit“ (no harm principle) pak platí povinnost českého státu neužívat (a nenechat užívat) své území takovým způsobem, který způsobuje újmu ostatním zemím.
Kromě závazku k ostatním zemím a mezinárodnímu společenství podkopává český stát svůj závazek k obyčejným lidem plynoucím z mezinárodního práva. Přestože Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 neobsahuje právo na příznivé životní prostředí, evropský soud dovodil, že “tolerováním činností poškozujících životní prostředí stát může porušit článek 8 Úmluvy” (Lopez-Ostra proti Španělsku).
Rozvojová pomoc
Česká republika navíc zdaleka neplní svůj mezinárodní závazek poskytovat 0,33 % hrubého národního důchodu na rozvojovou pomoc, k němuž se Česká republika a další členské země EU zavázaly v rámci Třetí konference OSN o financování rozvoje. Státy k tomuto účelu založily tzv. Zelený klimatický fond, největší fond na světě sloužící k pomoci rozvojovým zemím snížit emisní náročnost jejich ekonomik a adaptovat se na změnu klimatu. Česko sice zaplatilo částku přislíbenou v roce 2014 (110 milionů Kč), ale navzdory svému závazku dosud jako jediný stát Visegradské čtyřky do tohoto fondu nepřispělo a vláda dosud nepředstavila žádný plán pro přispívání v budoucnu. A to v době, kdy mnohé členské státy EU své závazky více než zdvojnásobují a kdy je Česko samo příjemcem podobné pomoci od bohatších států Evropské unie (Modernizační fond; Fond spravedlivé transformace).
Závazky z práva Evropské unie
V nově přijaté legislativě se státy Evropské unie dohodly na potřebě výrazně snížit emise skleníkových plynů, tak aby se růst globální teploty udržel pod 1,5 stupni Celsia. Česko si mělo vytvořit a doma vynucovat svou vlastní klimatickou strategii. Evropská unie navíc dala Česku doporučení, např. pro plánované množství obnovitelných zdrojů energie, vycházející z výpočtů podle klíče platného pro všechny státy stejně. Česká vláda však trvá na nižších cílech a menších závazcích pro sebe. Proč by se Česko, stát s vysokými emisemi na obyvatele, mělo podílet na řešení klimatické krize méně než ostatní státy Evropy? Svým dlouhodobým nesolidárním jednáním tak český stát porušuje důležitou zásadu evropského práva, tzv. zásadu loajální spolupráce, podle níž se Unie a členské státy navzájem respektují a pomáhají si při plnění úkolů, na kterých se dohodly (čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské Unii).
“Nevidím důvod, proč bychom přispívali.“
Andrej Babiš, 2019
